Životní zkušenost – Nepoctivost musí pryč!

Předně bych se chtěl představit. Jmenuji se Daniel Čep a jsem obyčejný smrtelník stojící oběma dvěma na zemi.

Tímto svým příběhem bych se chtěl s Vámi podělit o svém defektu v charakteru, o síle vítězství, o zázraku a o poučení na závěr. Nuže, pojďte naslouchat mému vyprávění.

Vyrůstal jsem v křesťanské rodině. Rodiče nebyli vlažnými křesťany, ale opravdovými následovníky Krista. Jakožto chlapec jsem byl vedený k tomu, že dobré znamená dobré a zlým je myšleno zlé. Zvídavost je však skrytá touha, která Vás dříve nebo později donutí se o těchto faktech přesvědčit.

V době svého dospívání jsem se snažil nedostatek adrenalinu v krvi navyšovat řadou adrenalinových aktivit. Mezi ně patřila i jízda „na černo“. Černí pasažéři jsou vždy mezi námi, jenom je nedokážeme identifikovat. K identifikaci přichází až při samotné konfrontaci se zákonem.

Začalo to poměrně pozvolna. Můj patrně menší vzrůst, mi dopřával konstantní zařazení v dětské kategorii i přesto, že jsem již dítě nebyl. I po dosažení plnoletosti jen málokterý řidič anebo pokladní mne dokázali klasifikovat mezi dospělé. V případě svých finančních investic jsem to pokládal za lichotku. Neměl jsem problém se ještě víc přikrčit a oholit si i těch pět „pérek“ na bradě. Nepokládal jsem své nečestné počínání za okrádání státu, soukromého
činitele. V tomto jednání jsem si liboval a nestyděl jsem se mu dělat patřičnou reklamu mezi vrstevníky. Choval jsem se stejně jako Jánošík, v domnění, že bohatým beru a chudý jsem já. Tato zábava se mi na tolik líbila, že mi zdomácněla jízda „na černo“. V podstatě, když to řeknu jednoduše, cítil jsem se „blbě“, když jsem si kupoval jízdenku na MHD. Věděl jsem přesně kde stát a kam se přesunout, když se ukáže revizor. Výjimečně se mi stalo, že jsem byl odchycen za to, že jsem u sebe neměl lístek. Po tomto incidentu jsem se však ihned uklidnil tím, že moje aktuální míra úspor na vrub MHD značně převyšuje částku jednorázové pokuty.

Ráz cigánění se opakoval i v jiných sférách mého života. Kupříkladu v zimě ve frontě na vleky jsem neustále měl potřebu lhát, že mi opravdu není více než patnáct let. Takové slevy jsem hravě dokázal zařídit i pro své přátele. A na jednu lež jsem obvykle kumuloval lež další. Jako následovník Krista jsem si stále neuvědomoval míru přestupků v mém počínání. Žádná lekce nebyla natolik silná, aby se mi otevřel zrak, až do jednoho dne.

Boží mlýny melou pomalu, ale melou. To není staročeské zaříkadlo, ale tvrzení z praxe.

Jsem náruživým snowboardistou a mám velmi rád prostředí Slezských Beskyd, zvláště pak Řeku, která je takovým freeridovým Sionem. Sice si nepamatuji, co to bylo za den, ale pamatuji si na jisté detaily. Vcelku vydatně sněžilo a panenská příroda se okázale pyšnila půl metrem čerstvého prašanu. Bílé zlato, které se z nebe sypalo a nezaměnitelný pocit blaha při freeridingu umocňovalo téměř dokonalý adrenalinový zážitek.

K adrenalinovému sportu jsem si rozhodl dopřát i další adrenalinovou zkušenost. Nebylo jí nic jiného, než Lež s velkým L. U okýnka jsem úmyslně nakupoval dětský lístek pro parťáka, který byl již čerstvě dospělý. Rozdělil jsem lístky skupině mých přátel a ledabyle uložil svou peněženku do náprsní kapsy v bundě. Vlekem nahoru se jede téměř deset minut, stoupání je příkré a kotva nepříjemně zařezává zadní partie těla. Ale ta krása, která na člověka čeká nahoře, ale především jízda ve volném terénu, rozhodně stojí za to. Osmdesát let starý bukový les budí respekt a autoritu, před kterou pokořuje své schopnosti leckterý freerider. Umění využívat krásy přírody k uspokojování svých potřeb nemusí být nutně sobeckou touhou, ale spíše potřebou souznění s tím, co je panenské, stvořitelské, Boží. Nejkrásnější na tom všem je to, že každá jízda je poprvé, žádná není stejná, žádná není jako ta na sjezdovce, kterou už někdo jel před vámi. Jakýkoliv rychlejší drift vytváří velká oblaka lehkého
bílého zlata, které se rozletí všude kolem Vás a vytvoří atmosféru jedinečnou pro každý nový okamžik, postupně uvolňující ve vás pocit absolutní svobody. Osvobozovací proces se pomalu blížil. Po třetí jízdě jsem zjistil velmi nepříjemnou skutečnost. Nedůsledného uzavření zipu využila právě peněženka, která se stejně tak, jako i já, rozhodla prozkoumávat volný terén.

Nejsem z těch, kteří nosí občanku a řidičák v peněžence, ani obvykle nemívám nějakou větší hotovost, ale ten den jsem „bohudík“ měl. V přihrádce pro bankovky se válelo potřebných šest tisíc korun. Hned vedle nich si spokojeně hověly platební karty. Pro mne to byly existenční „prachy“.

Zalarmoval jsem své přátele, se kterými jsem si do té doby užíval pohodičky, a aktivně jsme spustili pátrání po ztraceném předmětu. Ale ono se to řekne hledat maskáčovou peněženku v lese. Určitě namítnete, vždyť bylo hodně sněhu, tak na bílém je všechno vidět. Ano, ale šlo o minuty, ono totiž ke všemu pěkně chumelilo. A největší „radostí“ bylo to, že jsem absolutně nevěděl, při které jízdě vypadla, nic jsem necítil, nic jsem nezpozoroval a jen velmi, velmi těžko se dá zopakovat jízda ve volném terénu, protože každá je tou originální. Šlamastika. Jehla v kupce sena. Velmi obtížně jsem se pokoušel svým přátelům vysvětlit, kam mají jet a kde mají hledat. Všichni jsme hledali, pomalu sjížděli dolů a výsledek byl žalostný, nikdo nic nenašel, ničeho si nevšiml. Sněhu přibývalo a čas pro nalezení se přímou úměrou krátil. Na jaro.

Znovu jsme vyjeli vlekem na horu. Přirozenost člověka je boj brzy vzdávat, přestože se říká, že naděje umírá poslední. Tak nějak se to ve mně lámalo, bilo na dvě strany. Jedna říkala, že máme v pátrací akci pokračovat, druhá to už předem vzdala. Se schizofrenní náladou jsem poprosil všechny své parťáky znovu o důslednost v hledání, byť jsem se již začínal loučit se svým živobytím. Ale co se sevřením v hříchu? Sjížděl jsem sám dolů a pomalu se snažil hledat lemování jedné ze svých předchozích freeridových stop. Uhýbal jsem jednomu buku za druhým, jako tupé zvíře. Rukavice zaryté v dlaních věstily vztek, zlobu a zoufalství. Bezradný a zklamaný sám v sobě jsem zastavil a začal účtovat. Účtovat přímo se Stvořitelem. Když jsem tam před ním tak v plné polní poklekl, náhle jsem si připadal nahý a ubohý člověk. Věděl jsem, že teď nejde o moji peněženku, ale Duch Svatý mi v plném světle a záři sněhových vloček ukázal, že jde o mé nečestné a nepoctivé srdce. Klíčový problém odhalen, našel jsem to podstatné. Byl to osvobozující proces. Slzy se mi začaly kutálet po tvářích, takové moravské pokání.

Ta Jeho láska mi z mého kurníku udělala svatyni. Věděl jsem, že jestli peněženku najdu, tak to bude pro mne jednou pro vždy znamení, připomínka, že s podvody je konec. V tuto chvíli mi moc ani nezáleželo na čase, jak dlouho se tam budu před Tvůrcem světa lkát a zpovídat, musel jsem úplně vše vydat Jemu pod kříž. Stopy, které jsem následoval z předchozí jízdy, se ztratily, byly už zasypané sněhem. Sjížděl jsem dolů a myslel na sílu a význam toho okamžiku, když tu náhle jsem zastavil. Rozhlížím se kolem sebe a přibližně patnáct metrů ode mne jsem viděl takovou tmavou tečku, flíček na sněhu. Přijedu blíž a nebyl to kousek pně, co jsem zhlédl, ale rožek mojí peněženky. Jenom malý rožek zůstal trčet, zbytek už byl pod sněhovou peřinou. Jedním slovem ZÁZRAK. Nechápal jsem…děkoval jsem Pánu Ježíši za jeho nadpřirozené cesty, které ten den pro mne naplánoval, abych skončil se svojí neřestí – hříchem. Blažený pocit zalil mou duši.

Ihned jsem sjel k přátelům pod vlekem, kteří na mne delší dobu netrpělivě čekali, v možných obavách, že se mi něco mohlo přihodit. A taky že přihodilo. Hledání ukončeno. Musel jsem se před nimi rozhovořit, pěkně po pořádku vykládaje karty na stůl, jednu za druhou. Nyní i moji přátelé poznali, kde byl zakopaný pes. A aby nezůstalo jen u řečí, tak jsem se šel rovnou k pokladně přiznat a vrátit částku, o kterou jsem majitele vleku ošidil, která mi nepatřila. Paní u kasy se tvářila, jako by se ještě nikdy s takovým počínáním kupodivu nesetkala.

Dnes vím, že jsem musel něco méně důležitého ztratit, abych objevil to podstatné.

Kéž je moje svědectví i pro Vás důkazem o Ježíšově bezmezné lásce, o Jeho vůli činit zázraky v našich životech, o odpuštění tíhy vin a napřímení charakteru k Jeho obrazu.

Neplatíš taky zbytečně vysokou daň?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *